Camille Tolbert

Sex. To jediné slovo nejvíce vystihuje pravou podobu Camille Duchamp, zchudlé šlechtičny, co se rozhodl nabízet své tělo těm, kteří jsou ochotni zaplatit nemalou částku. Za tou blonďatou uličnicí, co by mnoho mužů nazvalo andělem, se skrývá krutá a sobecká žena, které jde jen o postavení, co již kdysi jednou ztratila. Pro někoho bohyně, pro církev pekelná žena, které podlehl už nejeden představitel církve. Svůdná v pohybech, lákavá, nedosažitelná. Pro muže je snem, který s ránem unikne za zvuku líbezného smíchu. Vzrušující a zároveň chladná. Manipulativní mrcha, co rozehrála vysokou hru. Skrze sex řídí ostatní muže, dává jim pocit výjimečnosti, když jsou s ní a ona jim lže do očí. To šeptání, že jsou její jediní? Jaká to lež. Camille patří jen sama sobě. Nikomu jinému a vše, co navykládá? Lež. Lež, za kterou se skrývá vyděšená dívka, která netuší, kam patří. Stále bolestně tesknící po svém zesnulém manželi, co ji zde nechal opuštěnou, vydanou napospas cizímu světu. Když se nikdo nedívá, slzy jí stékají po tvářích. Ty slzy, které před ostatním skrývá za povýšené chování a hrdost, jež nebyla její. Jen přetvářka. A pod tou vší lží a falší? Pravá Camille, její romantická duše, co si přeje být někým milována. Pochopena. Zajištěna. Hledající mezi všemi toho, kdo ji něžně vezme do náručí a skryje. Tentokrát sobecký sám kvůli ní.

Někomu v životě přeje štěstěna. Je mu nakloněná, dává mu svou lásku a pozornost a jiným ji naopak upírá. Před sedmi lety by jedna mladá šlechtična řekla to samé. Zahrnutá štěstím a milosrdenstvím od Radosti, ke které vzhlížela svými modrými kukadly. Uctívající Věčné stejně jako snad každý v jejich rodině. Ale komu záleželo na jedné šlechtické rodině na venkově daleko od Paříže? Nikomu. Dřív mohla Camille běhat po loukách, nechat se chytat svým milovaným manželem a uctívat koho si přála. Každá pohádka ale jednou musí skončit. Jen ve většině případů končí dobře. Smrtí nepřítele, vítězstvím, svatbou, dětmi... U Camille to byla právě smrt. Smrt, co si vyžádala jejího manžela při návratu domů z obchodní cesty. V jednu chvíli zde byl a v té druhé křičela na jeho mrtvé tělo, aby ji zde nenechával samotnou... s dítětem. S malým uzlíčkem radosti, který ji zabili před očima stejně jako jejího muže.

Ten okamžik se jí navždy vryl do paměti. Ta chvíle, kdy o vše přišla. Její domov byl násilně uzmut bandity, kteří si toužili přilepšit na pohraničních panství a rodina Duchamp patřila mezi ně. Camille nešlo o bohatství, nikdy jí o něco takového nešlo. Byla by šťastná i jako obyčejná měšťanka, když by kolem sebe měla své milované. Ti ale byli pryč. Navždy, což jí dokazovaly chladné ruce, které odmítala pustit. Plakala. Plakala i ve chvílích, kdy si ji násilím brali, ale ne ze způsobené bolesti a potupy. Ale protože ztratila ochranu. Násilím vhozena do světa, kterému nedokázala porozumět. Zmizeli stejně rychle jako přišli a pomoci? Té se nedovolala nikde, natož u samotného krále. Všechno bylo pryč a Camille se ocitla na ulici. Zchudlá putovala a když nedokázala zaplatit za jídlo penězi, byly jí navrhnuty jiné alternativy. Mladá blondýnka s očima plaché laně, modrýma jako nebe. Anděl. Byla pro ně andělem a kdo by nechtěl okusit jeho tělo? Jeho dotek a měkkost? Začínala chápat, co znamená býti ženou a jak snadno může s muži manipulovat skrze sex a pěknou tvářičku. Z  nevinné dívky, co měla ke špatnému chování daleko, se stala pěkná potvora. Mrcha. Děvka. Zúročila své znalosti a vyšplhala se po společenském žebříčku opět výše. Ženy ji nenáviděly pro fakt, že za ní muži táhli jako pejsci, muži ji milovali pro andělskou krásu, za kterou se skrývala ďábelská mrcha. Poku někdo nezná Camille Duchamp? Jakoby nežil.

Skvělá v posteli. Schopnost, kterou jí každý musí uznat. Manipulátorka, světice i ďábel. Přetvářka je její prvotní tváří, prakticky neproniknutelná stejně jako modré oči. Sotva někdo pochopí, co se za nimi odehrává. Líbezný hlas, co by se hodil ke zpěvu, ale broukání? To je jen pro její uši.