Někdy možná až příliš dětská fantazie, která jí tímto obdobím provází už nějakou dobu. Bláhové představy o životě, u kterých jí při pohledu do zasněných očí musí někdo i brzdit. To byla, je a stále dlouho bude vlastnost této, někdy stále nedospělé, dívky. Zabraná svými myšlenkami snažíc se v každém objevit to dobré, až je to někdy tak vážné, že se na ní chtě nechtě musí i křičet. Ona si ale přesto nedá pokoj. Byla by ochotna porušit i pravidla jen proto, aby si mohla vysnít něco víc. Sama tajně touží po něčem větším, vidí se úplně někde jinde než na obyčejném místě služebné. Chtěla by dokázat něco víc. Každým dnem jí fascinují nové věci, písmo, které nedokáže přečíst, odvaha mušketýrů či nečestnost červené gardy. Zajímá jí každá věc, kterou si nemůže dovolit. Přesně po takových tajně touží a její sny to tak popohání vpřed. To si pak s ní její paní opravdu neví rady, nedá se jí to jen tak rozmluvit. Jen ve svých myšlenkách se může rovnat kterémukoliv, na koho ukáže. Právě jen ve svých myšlenkách může být odvážná, může být, kým chce.
Její slabina? Kromě toho, že se nedokáže ubránit, jsou to její emoce. Nedokáže je ukrýt, všechny, které se jí kdy vystřídali v očích, všechny se dají dokonale rozpoznat. Ať už se jedná o okouzlení, stud, ba i bolest. Ať už je naprosto v klidu nebo se to v ní chystá vypuknout bouře, nedokáže to skrývat. Snad jen únik pohledem, těkání očí všude, kde může. Snad jen to by mohlo pomoci, avšak jí to dostává ještě do větší nervozity. Tedy, když se dostane do styku s nějakým cizincem, ti, u kterých slouží na její bolestné či okouzlené pohledy neberou zřetel. Jediné co jí tolerují, jsou snad její zasněné výkyvy nálady, kdy se opravdu na místě zastaví a je duchem pryč. Naprosto někde jinde, než by měla, ať už se jedná o rozkvetlou louku, či ulice Paříže.
Na každém kroku je ale nebezpečno a sebeobrana? To jí nic neříká. Tedy sebeobrana jako opravdu obrana. Nikdy nedržela v ruce mušketu a na kord by se spíše s údivem dívala, než aby ho použila pro svoji obranu. Místo toho se její ručky zatínají v pěst, a když jde opravdu do tuhého, hází po nepříteli vše, co kolem sebe vidí ve snaze, že se takto snad ubrání, nebo přinejmenším stihne utéct. Kdyby to nezabralo, tak už se jen modlí, aby jí Bůh seslal zázrak, snad i nějakou zkušenější ženu, kdyby jí šlo o život.
Častokrát, když mluví s někým jiným, se jí stává, že neví, o čem mluví. Jak jen to upřesnit. Naváže na dané téma a dokáže odpovědět naprosto něčím, co se tématu týká, aniž by o tom sama věděla. V té chvíli se jí pak v očích zaleskne strach z reakce přítomných a před ústa se vyšvihne ruka, která skrývá údivem otevřená ústa. V hlavě jakoby sama sebe uklidňovala, a to typem: „Tohle jsem neřekla. Ne, to jsem jistě neřekla, nemohla jsem.“ Nikdy však neprohlásila nic tak závažného, aby to musel někdo řešit. Spíše je to vyvolané něčí přítomností, než aby si pustila nevědomky pusu na špacír, to se neopováží ani u sobě rovných.
Možná by to někdy ale neuškodilo, kdyby se ozvala a přestala ustupovat. I za uplynulá léta se objeví někdo, kdo jí soudí za činy jejího otce, ať už z donucení nebo ne. Někdy jí přejí stejný osud. A ona? Uchýlí se z dohledu všech, místo toho aby se sama sebe zastala. Bere to jako špatný čin, hrozit ostatním kvůli sobě. Raději semkne ústa do tenké linky a zadrží slzy, ke kterým jí to někdy dohání. Bez jediného slova se ublíženě kouká na toho, kdo to všechno vyvolal. Možná se v ní hromadí vztek, ale ona přesto nic neudělá. Nemělo by to smysl. Takovým lidem už raději nechodí na oči, jen aby nemusela poslouchat ta slova, která nejsou ani v nejmenším slušná. Mnohokrát se pokusila slabým hláskem prohlásit, že za to její otec nemohl, ale chybí jí odhodlání, přesně to odhodlání, které si dokázala vysnít, ale realita? Ta je zcela jiná. Pár povzdechů, možná hysterický výkřik o nevině svého otce, vše. Nic víc, nic míň. Možná se nechala lehko přimluvit na něčí stranu, ale nikdy by nevěřila tomu, že je její otec skutečně vinný. A jednoho dne to všem dokáže, ne jen ve svých snech.
Bolestné výkřiky matky, s kterými přišla malá Lorraine na svět. Prvorozené dítě do rodiny prostého kováře vyvolalo mezi všemi v domě obrovskou radost. Pro otce to bylo dobré znamení, protože jako nájemník přislíbil svoji dceru hospodářovu synovi, u kterého žili všichni pod jednou střechou. Tím tedy měla Lorraine zpečetěný osud, aniž by o tom sama věděla. Co se dalo dělat, o peníze byla u kováře nouze, v kovárně se mu příliš nedařilo, a tak musel nějak vyřešit zaplacení nájmu.
Dívenka rostla rodičům rychle před očima, často se potulovala po ulicích a obdivovala všechno, co jí přišlo na oči. Ať už se zatoulala někam, kde zrovna projížděl královský kočár, nebo utíkala domů, aby se schovala před někým z gardy, které se neuvěřitelně bála. Už jako malá je vnímala jako ty zlé pány. Ať už udržovali klid v ulicích nebo ne. Postupem času chodila s otcem i do kovárny, kde se mu chtě nechtě snažila pomoci. No pomoci, ono se asi podání kladiva nebo kleští nepočítá. Slíbený sňatek kovářovi dcery stejně nepomohl a bylo na čase, aby kovář za svoji rodinu začal platit nájem. Vše co si vydělal, šlo okamžitě hospodáři s podmínkou toho, že aspoň Lorraine s matkou dostanou trochu jídla.
Pár let uběhlo a příležitost, která se naskytla, rozhodně nebyla znamení Boží. Kovář měl vždy dost rozumu na to, aby si zachoval svojí čest, ale zoufalost ho dostala do kritické fáze. Vzal by tedy i tu nejšpinavější práci jen pro nějaké peníze. A co je špinavější než vražda? No nic, prostě není ničeho horšího než vraždy. Někdo měl opravdu velký přehled a moc dobře věděl, že právě kovář patřil k těm, kteří by udělali cokoliv aspoň pro jednu libru. Lorraine bylo v té době sotva 11 let. Byla zrovna s matkou a pomáhala jí s úklidem, což bylo to jediné, co mohly pro hospodáře udělat. Mohl to být další poklidný den, kdyby se v ulicích nestrhl obrovský rozruch. A kvůli komu? Kvůli kováři. Byl obviněn z pokusu o atentát na hraběnku, která mířila do paláce navštívit královnu. Jak to přesně bylo, to se Lorraine ani matka nikdy nedozvěděly. Kardinál a jeho garda jejího otce zajali a následně na to ho nechali pověsit za zradu. Matka Lorraine nikdy neuvěřila tomu, že by to udělal jen tak z ničeho nic. Ani Lorraine tomu nechtěla uvěřit. Byly však v menšině a plno měšťanů stálo proti nim. V tomhle případě u nich platilo: Jaký otec, taková dcera.
Dokonce sám hospodář je po pár letech přestal trpět, už jen díky tomu, že neměli čím zaplatit. A smluvený sňatek? Nekonal se. Hospodář chtěl pro svého syna někoho lepšího, než je dcera zrádce. Tak tedy Lorraine s matkou zůstala na ulici. Tomu však netrvalo dlouho, matka se snažila svoji dceru ochránit co možná nejlépe a podařilo se jí to. Jedna šlechtička, nehledě na to čí byla Lorraine dcera, ji přijala jako služebnou. A tak mladinká Lorraine ve svých 17 letech odešla plnit své nové povinnosti služebné. Svoji matku už nikdy neviděla.
Nic výjimečného se u ní nikdy neprojevilo. Zpěv? Pro to vlohy nikdy neměla. Snad by se dal zmínit její ublížený pohled, který dokáže vykouzlit jako na rozkaz. V čem je to dobré? Možná v tom, že se nad ní někdo slituje, nebo by mohla za pomocí tohohle pohledu dostat to, co zrovna uvidí. Kdo ví jakou má skutečně takový pohled váhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat