Angelica má trochu divokou povahu, ale také umí být učiněný anděl. Pokud již tuhle dívku potkáte, zřejmě nepoznáte, že se jedná o hraběnku, jelikož své postavení nevyužívá a většinou chodí skrytá pod kápí a svou tvář ukáže jen málo komu. Když však zpozoruje násilí, nebo nevhodné chování k dětem či ženám, neváhá zakročit, i kdyby při tom měla použít svůj titul a odhalit svou tvář. Často bývá obětí mužů, kteří si myslí, že je to řadová dívka kterou mohou znásilnit a odhodit jako starý hadr, ale zatím vždy unikla, jelikož její mrštnost je skoro pověstná. Miluje jízdu na koni a sama má jednoho koně, který nese jméno Pierre. Naprosto nesnáší, když se muži povyšují nad ženy a jednají s nimi jako s neživými, nebo méně cennými věcmi. Má moc ráda květiny a tak není divu že jí často naleznete v Lucemburských zahradách, ale pozor! Ani zde neodkládá svůj plášť s kapucí černé barvy. Je velká romantička a věří v pravou lásku, i když jí nikdy nezažila. Má ráda knihy a ano, hádáte správně, že nejraději má romány. Je velice elegantní a vulgární slova v jejím slovníku naleznete, jen když má zlost. V tomto případě ta dáma, kterou je obvykle mizí a být vámi, raději jí nechám vychladnout.
Angelica se narodila přesně 6.7. 1611. Bohužel, její matka zemřela při porodu a tak nikdy neměla šanci jí potkat. Když byla starší (4 roky) tak se jí nedostávalo příliš přízně ze strany otce, jelikož jí smrt její matky dával za vinu a s oblibou jí říkal dítě ďábla. Angelica vyrůstala v paláci na kraji Francie a její nejbližší společnicí byla její chůva. Nikdy se nenaučila chápat, co je to žít jako šlechtična a žila spíše jako prostá dívka. Naučila se jezdit na koni a v šesti letech se začala učit španělsky a anglicky. Tyto jazyky dnes ovládá spolu s francouzštinou zcela plynně.
Když bylo Angelice 16 let, tak si jí otec začal všímat a dával jí všechen komfort který jen mohla dostat. Toto nikdy nezažila a tak byla šťastná a naivní. Jednoho dne jí otec oznámil, že hrabě Laurent de Peyrac, kterému bylo v té době okolo čtyřiceti let, by se s onou mladičkou Angelicou chtěl oženit. Angelica odmítla, ale její otec jí oznámil, že hraběti již její ruku slíbil. Později zjistila, že je to velice bohatý muž vlastnící několik sídel a tím jí také došlo, že její otec ucítil pach bohatství. Angelica se s tím musela smířit a doufala, že v něm najede možná i lásku, po které tak moc toužila. Osm. Tolik hodin byli svoji. Pak byl její manžel zavražděn. Nikdy se nezjistilo, kdo ho zabil, ale Angelica to věděla. Klíčovou dírkou viděla, jak jejího novomanžela chladnokrevně zabil její vlastní otec. Připadlo jí všechno jeho mění i se třemi sídly. Její otec dívce nechal 10 000 sous a jedno ze sídel. To se nacházelo několik minut od Lucemburských zahrad. Zbylá sídla prodal. A peníze? Kdo ví, možná je utratil, možná mu zbyly. Po této události se Angelica přestěhovala na své panství. V den jejích osmnáctých narozenin se dozvěděla, že její otec zemřel pravděpodobně na zástavu srdce. Jeho majetek získal její strýc a podle toho, co slyšela, ho rozprodal.
Nyní jsme již v roku 1630. V této době chodí Angelica do města pouze pod pláštěm s kapucou černé barvy. Neváhá zasáhnout, když někdo ubližuje bezbranné ženě a její věta většinou zní ,,Nechte tu nebohou dívku být“. Po tomhle se jí vysmějí do tváře, tedy ona jí má většinou skloněnou k zemi, aby jí nikdo nepoznal, ale to je jedno. Její konverzace pokračuje ,,Jsem hraběnka Angelica de Peyrac a přikazuji vám, aby jste jí nechali!“ Nyní plášť již svlékne a svírá ho v náručí a i její tvář se zvedne. Potom co ti násilníci odejdou, vypaří se a samozřejmě jí znovu kryje plášť. Není divu, že je v Paříži známá. Pokud její jméno řeknete, všichni se k vám otočí a mnoho lidí, se snaží zachytit alespoň kousek její tváře.
Když bylo Angelice 16 let, tak si jí otec začal všímat a dával jí všechen komfort který jen mohla dostat. Toto nikdy nezažila a tak byla šťastná a naivní. Jednoho dne jí otec oznámil, že hrabě Laurent de Peyrac, kterému bylo v té době okolo čtyřiceti let, by se s onou mladičkou Angelicou chtěl oženit. Angelica odmítla, ale její otec jí oznámil, že hraběti již její ruku slíbil. Později zjistila, že je to velice bohatý muž vlastnící několik sídel a tím jí také došlo, že její otec ucítil pach bohatství. Angelica se s tím musela smířit a doufala, že v něm najede možná i lásku, po které tak moc toužila. Osm. Tolik hodin byli svoji. Pak byl její manžel zavražděn. Nikdy se nezjistilo, kdo ho zabil, ale Angelica to věděla. Klíčovou dírkou viděla, jak jejího novomanžela chladnokrevně zabil její vlastní otec. Připadlo jí všechno jeho mění i se třemi sídly. Její otec dívce nechal 10 000 sous a jedno ze sídel. To se nacházelo několik minut od Lucemburských zahrad. Zbylá sídla prodal. A peníze? Kdo ví, možná je utratil, možná mu zbyly. Po této události se Angelica přestěhovala na své panství. V den jejích osmnáctých narozenin se dozvěděla, že její otec zemřel pravděpodobně na zástavu srdce. Jeho majetek získal její strýc a podle toho, co slyšela, ho rozprodal.
Nyní jsme již v roku 1630. V této době chodí Angelica do města pouze pod pláštěm s kapucou černé barvy. Neváhá zasáhnout, když někdo ubližuje bezbranné ženě a její věta většinou zní ,,Nechte tu nebohou dívku být“. Po tomhle se jí vysmějí do tváře, tedy ona jí má většinou skloněnou k zemi, aby jí nikdo nepoznal, ale to je jedno. Její konverzace pokračuje ,,Jsem hraběnka Angelica de Peyrac a přikazuji vám, aby jste jí nechali!“ Nyní plášť již svlékne a svírá ho v náručí a i její tvář se zvedne. Potom co ti násilníci odejdou, vypaří se a samozřejmě jí znovu kryje plášť. Není divu, že je v Paříži známá. Pokud její jméno řeknete, všichni se k vám otočí a mnoho lidí, se snaží zachytit alespoň kousek její tváře.
Angelica umí velice dobře jezdit na koni. Spadne z něj jen velice málo kdy. Ovládá několik jazyků – Španělštinu, Angličtinu a Francouzčinu, její rodný jazyk. Umí vyšívat, ale tuto zálibu používá jen velice málo a spíše vůbec ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat