Když vám v žilách koluje královská krev, je to znát. Na způsobu mluvy, vyjadřování, stylu chůze, vzdělanosti či jen toho, jak moc se oháníte svým titulem a předky. Carwyn Gabriel Seymour-Grey mohl a sem tam se při svých potřebách nebojí upozornit, z jak významného a starého rodu pochází, ačkoliv minulost? Ta je vždy pokřivenou součástí historie a tak tomu i zůstane. Utajovaný potomek dědice anglického trůnu, který okupovala ženská část rodiny, aby nakonec padl do rukou Stuartovcům, kterým stále v duchu zazlívá veškeré nekalosti páchané na jeho rodině, ačkoliv sotva s tím mohou mít co dočinění. Ovšem bolístky? Je příliš snadné si je hýčkat a shazovat vinu na jiné. Tak tomu je i u posledního z potomků Turorovců.
Hledat počátky celé aféry, ze které vzešel malý chlapec, nebylo příliš jednoduché, ale zdroje jsou zdroje, ať už psané či přejaté z úst. Vše to začalo láskou mezi dvěma velmi mladými lidmi ze spřízněné rodiny. Eduard VI., syn samotného Jindřicha VIII. známého pro své radikální ukončení životů vůči dvěma manželkám, jejichž hlava skončila na špalku, potomek jeho skutečné lásky Jany Seymoureové a jediný právoplatný nástupce trůnu. A Jana Greyová, krásná vnučka Marie Tudorovny, jenž byla mladší Jindřichovou sestrou. Oba si spolu velmi dobře rozuměli, společné vyučování i víra je spojovala víc a láska na sebe nenechala dlouho čekat. Vztah byl ovšem utajovaným faktem, neboť opatrovníci se nemohli dohodnout na společné svatbě. Místo toho Eduarda zasnoubili s francouzskou princeznou Alžbětou a Jana sama podlehla nátlaku, kdy se roku 1553 vdala za syna Johna Dudleyho, Guildforda. Že by to však těm dvěma vadilo a stalo se překážkou v jejich spolčování? Nikoliv. Schůzek bylo pomálu, ale o to troufaleji zacházeli milenci dál za hranice namlouvání a družení.
V době své svatby byla již Jana těhotná a královo se povážlivě začalo zhoršovat. Vše se seběhlo příliš rychle, dne 6. července roku 1553 král Eduard VI. zemřel a o čtyři dny později, tedy 10. července 1553 byla za královnu zvolena jeho mladičká milenka Jana. Ta však odmítla jmenovat svého manžela králem a poskytla tak výhodu pro jiného člena rodiny, který se ucházel o trůn a brousi si na něj krvelačné zuby. Marie, nejstarší z potomků Jindřicha VIII. si zajistila velmi mocnou podporu ze stran šlechticů, ačkoliv její a sestřin nárok na trůn byl anulován díky Jindřichově závěti, neboť ji a Alžbětu znelegitimozoval vůči Eduardovi. Touha po moci nenechala na sebe dlouho čekat a křehká, velmi krásná dívka, byla strčena za mříže Toweru, kde porodila své tajené dítě, malého Meyera Eduarda Greye, který byl skryt před zraky všech a vychován v tajnosti rodinou Seymour. Život jeho matky vyhasl o několik týdnů později na nádvoří Toweru Green.
Seymourovi byli příkladnou rodinou, která levobočkovi zajistila výchovu, vzdělání, stejně jako budoucí manželku. Ovšem právě tam nastala jedna z prvních chyb, které se starý rod dopustil. Křížení genů, udržení si prestiže jména a rodu, to vše se podepsalo na potomcích, ze kterých vzešel samotný Gabriel. Silný chlapec se narodil roku 1594 na rodinném zámku Berry Pomeroy jakožto jeden z nemladších Meyerových dětí, jehož sexuální život byl velmi aktivní. Rodinná prestiž i díky tou klesla, neboť Gabriel se časem, stejně jako jeho otec, intimně scházel s blízkými členy své rodiny. Malý hoch byl od první chvíle brán s láskou a pozorností, neboť se jednalo o prvorozeného syna. Všechny ženy v Seymoureově rodině zatím porodily vždy jen dívky a ty se těžko mohly stát právoplatnými dědičkami a možnou novou a zářivější budoucností rodu, který se dotkl královské koruny. O tři a další dva roky později se narodili poslední potomci zkaženého lorda Greye, bratři Charles a Eric.
Již v mladém věku si Gabriel dokázal obtočit celou řadu lidí kolem prstu, od služebných, které se v jeho přítomnosti rozpustile chichotaly, až po nejváženější členy své rodiny. Manipulace s jejich rozhodnutími byla dobrým terčem pro rozmazleného chlapce, stejně jako citové vydírání, které vytříbil k dokonalosti. Snadno si naklonil přízeň dam správným načasováním lichotek i poukázáním na charisma, které podpořil vyzdvihnutím rodinného majetku. Naučené způsoby si až s přemírou lehkosti šly ruku v ruce s mírně odtažitým jednáním, které dívky v Gabrielově společnosti považovaly za tajemné a přitažlivé. S jakou dokonalostí tak prvorozenému synovi procházely všechny ty lumpáry shozené na hlavy svých sourozenců, drobné manipulace, kdy tahal za šňůrky a kochal se výjevem, který se mu naskytl. To on si zahrával s city druhých, cizích i příbuzných. Vnutil sestře Victorii dlouholetého rivala způsobem, kdy se do něj zamilovala, avšak Andrew, jeho odvěký sok, měl slabost spíše pro mužskou společnost. A pomsta zhrzené ženy je vždy sladká a bolestná. Příliš bolestná pro mladšího bratra Erica, který se stal obětním beránkem celého představení a vmanipulován do plánu se stal nejen vrahem Andrewovým ale i svým vlastním.
Popravdě Gabriel nikdy netíhl k mužské populaci svého rodu, ba naopak. Všichni se v jeho očích stali soky, protivníky, rivaly, které je nutno odklidit z cesty a pokud se bude jednat o drastický způsob? Komu to bude vadit? Gabrieovi určitě ne, vždyť jen díky nešťastné lásce se mu do náručí vrhla sladká Victorie, kterou zbožňoval a miloval láskou sotva sourozeneckou. Naivní dívka nebyla první ani poslední obětí zvrhlých hrátek, neboť její mladší bratr trpěl až patetickou potřebou být závislostí pro ostatní. Být potřebný, útěchou, podporou, zbraní i štítem. Příliš snadné využít labilní sestřičku, která se nedokázala bránit a podlehla mladíkovi jak v životě, tak v posteli samotné. K ní se do jeho sedmáctého roku života přidala i Kattie, Francis a spolu s ní i Bridgette, poslední potomek rodu Seymour.
Přesto se nakonec vše omrzí. Domov, ve kterém se z dívek staly poslušné ženušky trávící veškerý svůj volný čas v přítomnosti milovaného bratra, neboť ten druhý, Charles, se postupně zbláznil. Kdo ví, co za to mohlo. Někdo říká, že bylinky, jiní že smrt nejmladšího bratra či sebevražda jejich matky, která se rozhodla ukončit svůj život skokem z útesu. Možná i pohled na sestry, které ponechal Gabriel obtěžkány a zmařil tak otc plány na lepší vyhlídky a budoucnost. Odjel. Účastnil se bojů, válek, bitev. Na jedné i na druhé straně, pohrávajíce si s myslí vítězů i poražených. Vyloženě si užíval počátek třicetileté války, ačkoliv přímým konfliktům v rámci koruny české, dánska a švédska se mu tak nějak povedlo vyhnout. Co si ale neodpustil? Hugenotská povstání.
Rok 1622, město Montpellier. Sídlo protestantů, kteří odmítají podlehnout nátlaku ze strany krále Ludvíka XIII. Ničivé obléhání trvající celých osm měsíců se podepsalo jak na městu, jeho hlavní tvrzi a lidech, tak na Gabrielovi samotném. Manipulací nechal lid hugenotský vyhladovět k smrti v takové míře, že zbylo jen pár přeživších, kteří se okamžitě vzdali. Podporoval krále a jeho tah proti konfliktní čásit Francie, čímž si zasloužil nejen vděk, ale i povýšení s francouzským titulem hraběte. Svůj první, anglický, již zdědil po svých předcích, kde ho však nadále označovali jako lord bastarde neboť jeho původ byl dosti zkresleným. V letech 1627 - 1628 se účastnil obléhání hugenotského města La Rochelle, které bylo dobyto, jeho lid rozprášen a Gabriel si připsal další zářez a s ním i nový titul Markýze z Mézières. Jen na krátkou dobu se vrátil domů do Anglie, kde však byl označen za zrádce, neboť Francie stále patřila mezi úhlavní nepřátele koruny. Jako s lordem s ním místo toho jednali jako s dobytkem, kdy mu na levou část hrudi byl vypálen cejch o třech písmenech, BC a R. Toho dne ho lid anglický nejvíce zklamal, ale hlavně rodina, která se ho, až na sestry, vzdala. Masakr na zámku Berry Pomeroy se zapsal do historie jako jeden z nejhorších pomst vykonané na rodině. Zpřetrhaná pouta, vyvražděná rodina. Na rukách krev a touha krále Karla nechat posledního potomka popravit. V Anglii ho již nic nedrželo a král Ludvík přijal Gabriela pod svá křídla i s novým titulem, který měl ochránit jeho postavení a uznat mu tak francouzské občanství. Carwyn Gabriel Seymour-Grey, vévoda z Montpensier.
Díky jednotlivým zátahům na hugenoty si vysloužil nejen úctu ze stranu šlechticů, podporu samotného krále, ale též i několik přátel ve členech Rudé gardy, která asistovala při různých obléháních. Láska ke krvi, masakrům, vydírání a manipulaci Gabrielovi vynesla i nového nejlepšího přítele, Isaaca Chevaliér, poručíka v kardinálově skupině hladových psů. Nyní? Rok 1630, vévoda si vesele užívá přívětivosti královského paláce a s ním i proseb o rady od samotné koruny francouzské. Komu se to nelíbí je kardinál Richelieu, který se nenápadně snaží odklidit Gabriela z cesty, což se mu nepodaří. Králem je doporučen na místo kapitána Červené gardy, nově uvolněného místa po Nathanu LeBlancovi, Gabriel přijímá a kardinál si může mnout ruce, neboť se zdá, že konečně odklidil soka z cesty. Jenže to nezná posledního potomka rodu Seymour-Grey...
V rekonstrukci.
Žádné komentáře:
Okomentovat