Juliette by se dala přirovnat ke knize, pěkné voňavé knize s pevnou koženou vazbou a velkým množstvím pergamenových stránek, které skrývají více než jen obyčejný příběh. I když na první pohled v ní možná zahlédnete bojácnou srnu, jenž by nejraději přede vším utekla a nikdy se neohlédla, stačil by vám jen jediný pohled do jejích očí a zjistili byste, že taková vůbec není. Naopak.
Je to neuvěřitelně milé děvče, starostlivé až běda a věrná své rodině a přátelům, že by pro ně udělala cokoliv. Miluje své blízké více než cokoliv, ať už by udělali cokoliv, vždycky by jim odpustila. Jsou přeci rodina, že? A rodina si je navždy věrná. Jsou spojeni pouty, která nelze zpřetrhat, jen rozseknout cizí rukou. Bránila by se, kdyby jí někdo chtěl od příbuzných odtrhnout. Kopala by, kousala, nedala by se. Není tvrdohlavá jako mezek, ačkoliv trochu těch sporů a paličatosti v sobě má, většinou si dá říct. Je přeci jen ještě dítě a chybami se učí, snaží se poslouchat do té doby doku může, ale kdyby byla nutnost si stát za svým, nastavila by si tak hlavu a neustoupila. Hloupá a naivní rozhodně není, ačkoliv je ještě malá holka a většina lidí by si to tak myslelo. Fantazii má sice malého děvčátka, mozek však dospělé ženy. Chápe mnoho věcí, stejně tak i hloupé vtipy a obyčejné hádanky, kterými se jako mladší zabavovala společně s kamarády.
Do opravdového nebezpečí se ještě nikdy nedostala, neměla k tomu příležitost, ale je si jistá, že by nebyla zbabělec a neutekla by. Zůstala by čelit nepříteli a udělala všechno proto, aby vyhrál ten, který si to zaslouží. Nebála by se možná použít nějakou zbraň, ať už by to měla být vidlička, židle či jakákoliv věc volně dostupná jejím rukám. Jen těžko říct, jestli by proti člověku, dvakrát tak velkému a silnému jako je ona, vyhrála. Pravděpodobně by měla jen pramalou šanci.
Přeskočme pár stránek a dostaňme se do víru příběhu, odhalme opačnou stránku téhle mrňavé Pařížanky a rovnou k té největší. Neumí lhát,nikdy by neřekla něco co není pravda přátelům nebo dokonce otci. Lži dělají všechno ještě horší než to ve skutečnosti je a lžou přeci jen hříšníci. Proč by se mělo lhát těm, kteří si zaslouží vědět pravdu? Ještě ústy někoho, kdo věří v něco tak mocného jako je Bůh? Však on by je potrestal, krutě a bolestivě. Ale co kdyby to bylo nutné? Lhát, klít, dělat špatné věci v prospěchu těch dobrých? Trestá se také za pomoc druhým? Tvrdí se, že každá lež je hřích. Ne nikterak velký, ale je. Přihlédnou k tomu ti tam nahoře? Zlobila by se její maminka hodně? Kéž by existoval někdo, kdo by byl ochotný odpovědět na vše, na co se chce velká mysl malého děvčete zeptat.
Celkově se celé Julinčino chování ještě mění. Částečně ho ovlivňuje puberta, částečně vlastnosti její matky a otce, částečně její velké sny. Jen Bůh ví, jak se bude chovat za pár let, trochu to připomíná anglické počasí. Také je jednou taková a jindy úplně jiná. Většinou to záleží na okolnostech a na náladě, jak se bude chovat k ostatním, ale milý a nebojácný vzorec jejího přístupu k životu zůstává stále stejný. A také to tak zůstane.
Je to neuvěřitelně milé děvče, starostlivé až běda a věrná své rodině a přátelům, že by pro ně udělala cokoliv. Miluje své blízké více než cokoliv, ať už by udělali cokoliv, vždycky by jim odpustila. Jsou přeci rodina, že? A rodina si je navždy věrná. Jsou spojeni pouty, která nelze zpřetrhat, jen rozseknout cizí rukou. Bránila by se, kdyby jí někdo chtěl od příbuzných odtrhnout. Kopala by, kousala, nedala by se. Není tvrdohlavá jako mezek, ačkoliv trochu těch sporů a paličatosti v sobě má, většinou si dá říct. Je přeci jen ještě dítě a chybami se učí, snaží se poslouchat do té doby doku může, ale kdyby byla nutnost si stát za svým, nastavila by si tak hlavu a neustoupila. Hloupá a naivní rozhodně není, ačkoliv je ještě malá holka a většina lidí by si to tak myslelo. Fantazii má sice malého děvčátka, mozek však dospělé ženy. Chápe mnoho věcí, stejně tak i hloupé vtipy a obyčejné hádanky, kterými se jako mladší zabavovala společně s kamarády.
Do opravdového nebezpečí se ještě nikdy nedostala, neměla k tomu příležitost, ale je si jistá, že by nebyla zbabělec a neutekla by. Zůstala by čelit nepříteli a udělala všechno proto, aby vyhrál ten, který si to zaslouží. Nebála by se možná použít nějakou zbraň, ať už by to měla být vidlička, židle či jakákoliv věc volně dostupná jejím rukám. Jen těžko říct, jestli by proti člověku, dvakrát tak velkému a silnému jako je ona, vyhrála. Pravděpodobně by měla jen pramalou šanci.
Přeskočme pár stránek a dostaňme se do víru příběhu, odhalme opačnou stránku téhle mrňavé Pařížanky a rovnou k té největší. Neumí lhát,nikdy by neřekla něco co není pravda přátelům nebo dokonce otci. Lži dělají všechno ještě horší než to ve skutečnosti je a lžou přeci jen hříšníci. Proč by se mělo lhát těm, kteří si zaslouží vědět pravdu? Ještě ústy někoho, kdo věří v něco tak mocného jako je Bůh? Však on by je potrestal, krutě a bolestivě. Ale co kdyby to bylo nutné? Lhát, klít, dělat špatné věci v prospěchu těch dobrých? Trestá se také za pomoc druhým? Tvrdí se, že každá lež je hřích. Ne nikterak velký, ale je. Přihlédnou k tomu ti tam nahoře? Zlobila by se její maminka hodně? Kéž by existoval někdo, kdo by byl ochotný odpovědět na vše, na co se chce velká mysl malého děvčete zeptat.
Celkově se celé Julinčino chování ještě mění. Částečně ho ovlivňuje puberta, částečně vlastnosti její matky a otce, částečně její velké sny. Jen Bůh ví, jak se bude chovat za pár let, trochu to připomíná anglické počasí. Také je jednou taková a jindy úplně jiná. Většinou to záleží na okolnostech a na náladě, jak se bude chovat k ostatním, ale milý a nebojácný vzorec jejího přístupu k životu zůstává stále stejný. A také to tak zůstane.
Srpen, 1614. To byl čas, kdy se v celé jejich rodině očekával dar od samotného Boha, první děťátko. Rodiče, jenž se na nový přírůstek neuvěřitelně těšili a nemohli se dočkat, až malé tělíčko budou chovat v náručí, byli jeden z těch šťastnějších párů, kde ačkoliv vše bylo domluvené už spoustu let dopředu, stali se z mladého páru milenci a manželé, kteří by za sebe položili život v jakékoliv situaci. Milovali se a právě z jejich lásky se zrodilo něco, co novopečeným rodičům navždy změnilo život. Narodila se jim dcerka, krásná drobounká holčička, která už jako malinká jako kdyby mamince z oka vypadla, snad ani jedna věc se neshodovala s otcem, ale to jemu samotnému vůbec nevadilo. Miloval svou ženu a miloval svou dcerku, která byla její přesná kopie. A bylo to jen dobře. Těžko říct, jestli jim štěstí přálo či nikoliv. Radost a veselé barvy totiž brzy vystřídal plížící se smutek a barvy tmavé, především černá s šedou. Neuplynulo ani sedm dní od té noviny, jenž se nesla po celé Francii mezi členy rodiny Loison, kdy přišla rána, jenž zasáhla život nejednoho človíčka. Matka a milovaná žena zemřela, ačkoliv se ji tolik lidí snažilo zachránit. Nikdo nevěděl, co se stalo, co bylo špatně a čí to byla chyba, ale nemohli s tím nic dělat. Opustila je milovaná osoba, tak to zkrátka bylo. Nemohli nic, jen doufat, že se dostala do nebe a všechny je odtamtud pozoruje.
I když bez matky, Julie rostla jako z vody. První krůčky a slova, první naučené písničky, básničky a tanečky, šermování s dřevěnou lžící po prázdném lokále, jízda na poníkovi. Každý večer ji její otec pozoroval, když se modlila před spaním k mamince a říkala jí všechno, co se za ten den odehrálo. Uspával jí, zpívával ukolébavky. Stal se jí přítelem, ochráncem i učitelem, který na ní dával pozor při každém kroku. Nemohl si totiž dovolit ztratit i jí. Byla pro něj vším.
Stejně jako ostatní děti, i ona hodně času trávila mimo hostinec a venku pobíhala s kamarády, kterých bylo sice málo, ale zato si s nimi užila spousty legrace. Běhali společně po všech zákoutích Paříže, na ulicích si hráli na vojáky a používali obyčejné větve jako kordy a dýky, v lesích si stavěli pevnosti, dokonce objevili i starý seník, kde v případě špatného počasí seděli a vyprávěli si historky a vymýšleli příběhy. Jako mladší se zabavila, neustále někde běhala a zúčastňovala se průšvihů, za které už nejednou dostala přes ruce. S postupem času však ven přestala chodit tak často a zapojovala se do prací spojených se starostí o hostinec a všech těch ostatních věcí, které byly žádány od žen a dívek. Pomohla kde se její pomoc vyžadovala, ale v době volna stále utíkala za kamarády a společně pokračovali v dobrodružných výpravách za město a do lesa.
Její život však sám o sobě příliš dobrodružství neobsahoval. Nuda a starosti jí provázely každým dnem, ve dne v noci. Jediná věc, která však trochu uspokojila její srdce, byla její představivost, která jí dovolila opustit reálný život a stát se někým jiným, někým jako byli mušketýři, korzáři a mořeplavci. Ti, kteří za celý den nasbírali tolik zajímavostí jako ona za celý život. Kolikrát seděla dlouho do noci na stole ve vyprázdněném hostinci a nechávala se unášet proudy svých myšlenek při svitu jedné jediné svíce, jejíž plamen očima hypnotizovala. Toužila se dostat na místa, kam by se normálně nikdy v životě nedostala, toužila zažít něco, co by si nadosmrti pamatovala a vyprávěla o tom svým dětem a vnoučatům a ti zase svým a tak by to pokračovalo dál a dál. Přála si jen trochu dobrodružství a nebezpečí v jejím životě. O nic víc neprosila.
S příchodem nové šenkýřky Isabelly se pár věcí změnilo. Stále si prosila ve své, ale alespoň získala osobu, které mohla důvěřovat stejně jako vlastní sestře, jak jí tak trochu začala brát. Mohla se jí svěřit s čímkoliv, s čím se otci svěřovat nechtěla. Ženy většinou takové věci chápaly mnohem více a tak byla moc ráda, že má po boku někoho, kdo jí byl tak nápomocný jako ona. Navíc se občasné pochmurné večery zlepšily, když si společně při úklidu zpívaly a vše jim šlo tak pěkně od ruky. Na život po otcově boku v hostinci si zvykla, v hloubě duše však stále doufá, že se stane něco, co by její hloupý život obrátilo vzhůru nohama. A jestliže s tím něco neudělá osud, ona ano.
I když bez matky, Julie rostla jako z vody. První krůčky a slova, první naučené písničky, básničky a tanečky, šermování s dřevěnou lžící po prázdném lokále, jízda na poníkovi. Každý večer ji její otec pozoroval, když se modlila před spaním k mamince a říkala jí všechno, co se za ten den odehrálo. Uspával jí, zpívával ukolébavky. Stal se jí přítelem, ochráncem i učitelem, který na ní dával pozor při každém kroku. Nemohl si totiž dovolit ztratit i jí. Byla pro něj vším.
Stejně jako ostatní děti, i ona hodně času trávila mimo hostinec a venku pobíhala s kamarády, kterých bylo sice málo, ale zato si s nimi užila spousty legrace. Běhali společně po všech zákoutích Paříže, na ulicích si hráli na vojáky a používali obyčejné větve jako kordy a dýky, v lesích si stavěli pevnosti, dokonce objevili i starý seník, kde v případě špatného počasí seděli a vyprávěli si historky a vymýšleli příběhy. Jako mladší se zabavila, neustále někde běhala a zúčastňovala se průšvihů, za které už nejednou dostala přes ruce. S postupem času však ven přestala chodit tak často a zapojovala se do prací spojených se starostí o hostinec a všech těch ostatních věcí, které byly žádány od žen a dívek. Pomohla kde se její pomoc vyžadovala, ale v době volna stále utíkala za kamarády a společně pokračovali v dobrodružných výpravách za město a do lesa.
Její život však sám o sobě příliš dobrodružství neobsahoval. Nuda a starosti jí provázely každým dnem, ve dne v noci. Jediná věc, která však trochu uspokojila její srdce, byla její představivost, která jí dovolila opustit reálný život a stát se někým jiným, někým jako byli mušketýři, korzáři a mořeplavci. Ti, kteří za celý den nasbírali tolik zajímavostí jako ona za celý život. Kolikrát seděla dlouho do noci na stole ve vyprázdněném hostinci a nechávala se unášet proudy svých myšlenek při svitu jedné jediné svíce, jejíž plamen očima hypnotizovala. Toužila se dostat na místa, kam by se normálně nikdy v životě nedostala, toužila zažít něco, co by si nadosmrti pamatovala a vyprávěla o tom svým dětem a vnoučatům a ti zase svým a tak by to pokračovalo dál a dál. Přála si jen trochu dobrodružství a nebezpečí v jejím životě. O nic víc neprosila.
S příchodem nové šenkýřky Isabelly se pár věcí změnilo. Stále si prosila ve své, ale alespoň získala osobu, které mohla důvěřovat stejně jako vlastní sestře, jak jí tak trochu začala brát. Mohla se jí svěřit s čímkoliv, s čím se otci svěřovat nechtěla. Ženy většinou takové věci chápaly mnohem více a tak byla moc ráda, že má po boku někoho, kdo jí byl tak nápomocný jako ona. Navíc se občasné pochmurné večery zlepšily, když si společně při úklidu zpívaly a vše jim šlo tak pěkně od ruky. Na život po otcově boku v hostinci si zvykla, v hloubě duše však stále doufá, že se stane něco, co by její hloupý život obrátilo vzhůru nohama. A jestliže s tím něco neudělá osud, ona ano.
Julliette je sice šikovná a rychle se učí, nikdy však neměla příležitost si všechny věci vyzkoušet. Neuvěřitelně by si přála umět všechny ty skvělé věci jako střílet a šermovat, ale samozřejmě to neumí a s kordem by zacházela stejně jako s obyčejnou větví, kdyby jej někdy držela v ruce bez patřičného tréninku. Byla by však možná schopná tím někoho i poranit, kdyby se hodně snažila. Na boj zblízka však umí perfektně kopat a škrábat, takže možná tím by si krk zachránila spíš. Vzhledem ke své váze i velikosti je velmi mrštná a když jí donutíte běžet, tak také rychlá jako vítr. Velmi nepřekvapivě pak také ovládá jízdu na koni, i když se o ta zvířata spíše stará, což je pravděpodobně její nejoblíbenější práce z celého dne, když může na pár hodin zajít do stájí a postarat se o ty čtyřnohé společníky, se kterými se tu občas někdo objeví. Vždycky jsou tak vděční, když jim někdo čistí srst a hladí heboučké čumáky, které pak zaboří v seně a dopřejí si pořádnou dávku jídla.
Julinka nepatří zrovna mezi ty, kteří by toho uměli tolik a ani by nestíhali to všechno pořádně trénovat. Jejím největším snem je naučit se pořádně s nějakou zbraní, aby se mohla ubránit v případě nouze a hlavně, víte jak to musí být bezvadné, když holku přepadnou, myslí si, že jim bezbranně dá to co chtějí a ona je pak přepere a ještě se jim vysměje? Ano, přesně tak by to chtěla umět. Za zmínku by možná ještě také stál říct její zpěv, který není falešný, ba právě naopak. Zpívá hezky a písniček má v hlavince taky dobrou zásobu, jako Isie však opravdu nezpívá. Většinou spíše zmlkne, když zpívá ona a jen poslouchá ten medový hlas rozléhající se po místnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat