Mikael Thorstein Galte

Věrnost. Pokud hledáme jedno jediné slovo, které by mohlo nějakým způsobem postihnout Mikaelovu povahu, pak to bude právě věrnost. Jedna ze zásad, co mu byla vštípena jeho matkou spolu s ostatními rytířskými cnostmi - ctí a hrdostí. Otec k tomu přidal ještě silné vlastenecké až nacionalistické cítění, když hovořil o jejich národu a jeho vítězstvích s takovým zápalem, co by mu kdejaký bard záviděl, že malý Mikael jen seděl, ani nedutal, jen poslouchal příběhy o všech útrapách, co musel jeho lid prožít a co i nyní, v době útlaku, prožívá. Přestože jej rodiče vychovávali podle svých představ pouhých deset let v raném dětství, na Mikaelovi se to hluboce podepsalo a aniž by si to uvědomil, rok od roku je zase blíž a blíž synovi, kterého z něj rodiče chtěli mít. Ať už v dobrém či špatném.

Pečlivě si vybírá lidi, které si pustí blíže k tělu a o které má ve svém životě zájem, protože si je příliš dobře vědom toho povahového rysu, že pokud se tak stane, bude jim věrný nehledě na to, co se v budoucnu stane nebo co udělají. Přátele a rodina – ať už tak norská či francouzská - pro něj znamenají mnoho a nedovede si představit, že by podnikl krok proti nim nebo řekl jen jediné křivé slovo. Nesluší se to a neodpovídá to ničemu, co ho kdy kdo naučil. Přísahy se snaží plnit, zrovna jako sliby – právě proto z jeho úst neuslyšíte nikdy planý slib, o kterém by předem věděl, že bude nesplnitelný. Je pro něj velmi důležité, aby dostál svého slova, protože chce, aby ti, kterým tolik důvěřuje, důvěřovali též jemu. Jedinou výjimkou, kdy se jeho vybíravost ztrácí, je jeho oddíl, kterému jako kapitán velí. Muže, co zde slouží, si nemohl vybrat, jedním si je však jistý – že každý z nich vstoupil do armády proto, aby bojoval za Norsko. Důvod, který mu stačí k tomu, aby se ke každému takovému choval jako k příteli. Vždyť právě s tímto či támhletím mužem může jednou jít na zteč, a koho jiného by měl v té chvíli po boku než toho, který válčí a nasazuje svůj krk pro stejnou věc. To samé platí i o ženách – pokud by se jednou oženil, věří, že svátost manželská je skutečně svátostí a své drahé polovičce by nezahýbal. Snad právě proto se dosud neoženil a zůstává starým mládencem.

Mikael je oddaný Norsku, jeho lidu, každému kraji či každému městu, nikoliv však Dánsku. Díky svému otci považuje Dány za ty, co zabili veškerou kulturu a tradice, za ty, co zničili původní norskou slávu. Pokud po něčem skutečně touží, pak po tom, aby si Norsko jednou vládlo samo pod taktovkou krále, řídilo si samo své kroky a žilo svobodným životem bez unie. Za tuhle myšlenku je ochoten bojovat do posledního dechu, protože se stala jeho životem. Ví však, že bojem ničeho nedosáhne, snad právě proto se nechal mnohdy zatáhnout do intrikánských sítí. Někdy to dopadlo dobře, jindy zase špatně – každopádně se zatím vyhnul obvinění z velezrady a popravčímu špalku. Zřejmě i díky svým výsledkům v armádě, které jsou dost významné na to, aby nebyly přejity bez povšimnutí.

Tenhle světlovlasý muž a jasně modrýma a živýma očima je každým coulem voják. Je zvyklý přijímat rozkazy a příliš se nad nimi nezaobírat – pokud jsou však v zájmu jeho vlastního státu. Pokud jsou čistě v zájmu dánském, dokáže se ozvat, ačkoliv zatím vždy vše splnil. Nesouhlas dal ale dostatečně najevo nepříjemným vrčením. Naštěstí se nikdy nedostal do situace, že by stáli proti Norsku a on by musel zakročit. Výsledek je totiž jasný – nic by neudělal, neuposlechl by něco, co se mu z duše příčí, co by zradilo vše, co celý život budoval. Stejně tak dokáže rozkazy i rozdávat s přirozeným respektem, který jeho osoba vyzařuje. Na Mikaelovi něco, co ho málokdy nechá bez povšimnutí i v sále plném lidí. Je to jakási sebejistota v jeho vystupování, v hlase, s jakou si uvědomuje, že když chce, dokáže mít situaci pod kontrolou. Krom toho, pod pohledem jeho očí by si mnozí mysleli, že vidí až na dno jejich duše, kde hledá hříchy, jenž by jim nakonec spočítal. V čem se jeho vojenská kariéra též promítá, je analytická mysl, která se snaží ke všemu vyložit důsledky a možné dopady či pravděpodobnost úspěchu. Díky svému pobytu ve Francii získal rovněž dobré vzdělání, za což je vděčný, protože takhle se může zařadit i mezi vyšší společnost, aniž by se bál, že udělá ostudu jménu Galte.

Hrdost a čest je něco, co si brání, zejména kvůli svému rodu. Rod Galte po dobu dánské vlády zchudl, zpustl, ztratil dost ze svého věhlasu a stal se nevýznamným. Na jednu stranu je to dobře, protože pro nikoho nebyl dost atraktivní manžel – chudý rod prakticky beze jména – na to, aby si rodiče vynutili politický sňatek. Na druhou stranu se však snaží udržovat jeho dobré jméno, být na něj hrdý. Na to, že jeho předci sahají tak hluboko do minulosti a bojovali po boku králů bez toho, aby jen na chvíli ustoupili. Je to svým způsobem tíha věků, co na svých ramenech však nosí rád. Na svůj rod je pyšný a nikdy by nezaváhal jej zmínit nahlas, ani na dánském dvoře, ani kdekoliv jinde. Je to, co je, patří tam, kam patří… A to mu nikdo nikdy nevezme.

Válka a to, co v ní viděl, z něj udělala tvrdého pragmatika a realistu, který je k situaci vždy upřímný. Možná, že ne pokaždé jedná v rukavičkách a možná, že to není tak úplně správné, ale pokaždé řekne nahlas, co si skutečně myslí, pokud na tom záleží. Slova mohou ublížit a ranit, ale věří, že je to pokaždé lepší než lež. I jen ta obyčejná malá. Nebo milosrdná. V první válce, kam se jako mladý dostal, si zvykl na podmínky, díky kterým si vystačí jen se skutečným málem, přestože luxusem – pokud se k němu může dostat – nepohrdne. Na nohou je většinu dne a příliš toho nenaspí, což bude nejspíš zase vojenský zvyk naučený z podmínek akademie. Snaží se, aby mu city nezatemňovaly úsudek, ale ne vždy se tak daří, právě nejvíce co se týče jeho nejbližších a jeho země.

Jeho klasickým oděvem je uniforma jeho regimentu vyvedená ve světle šedé a červené barvě. Červený kabát je přepásaný černým opaskem s kordem a křesadlovými pistolemi. Košile je tradičně bílá, ovšem vázanka u krku světle šedá stejně jako kalhoty, co končí ve vysokých jezdeckých holinách. Jen málokdy se objevuje v něčem jiném a to platí pro jakoukoliv příležitost. Na pažbách křesadlových pistolí má vyřezán svůj rodový znak, kance, což byl znak pro statečnost a chrabrost.

Na přelomu 16. a 17. století zažívaly staré norské rody, jejichž kořeny se mnohdy táhly až do raného středověku, prudký úpadek. Utlačovány dánskými přistěhovaleckými šlechtici, co hledali na norském území vlastní půdu, se propadaly hlouběji a hlouběji v dějinách, ztrácely svou moc, půdu, majetek, který byl konfiskován a rozprodáván za směšné částky imigrantům, pro něž nebylo dostatek místa v rodném Dánsku. Kultura i tradice se ztrácely v zapomnění. Výjimkou nebyl ani rod Galte, který překlenul dobu vrcholného středověku pouze díky ženské linii a který zažíval stejný útlak a úpadek jako všechny ostatní rodiny. Tohoto roku však přibylo do rodokmenu jedno jméno, jméno, které sice nikdy nezískalo velký věhlas, ale to konec konců nebyl ani jeho cíl, jméno, které si jen o pár let později mnozí Norové spojí se snem o svobodné zemi, jak tomu bylo v době vikingské slávy – Mikael Thorstein Galte.

Mikael se narodil na farmě Torsnes, která byla rodovým sídlem a ležela na jihozápadním pobřeží nedaleko fjordových zátočin, do jedné z těch chladných zim, které definují Norsko. Tvrdých, kdy severní vítr buší do skleněných okenních tabulek a snaží se dostat dovnitř, kdy jsou dlouhé pláně pokryté sněhem, co se na Slunci třpytí jako stříbro nebo diamanty. Psal se 21. leden 1597 a jeho rodiči byli Bjorn Erik Galte a Clarisse Adèle Galte, francouzská šlechtična ze stejně zchudlého rodu, která svá mladá léta promarnila tím, že jí rodina hledala vhodného ženicha, až se nakonec spokojili s tímhle Norem. Jejich manželství nebylo ideální, Clarisse si příliš dobře uvědomovala, že je zde z nutnosti a nikoliv z lásky, aby nezůstala neprovdaná, Norsko pro ni navíc byla nehostinná země. Přesto po čase mezi těmito rozdílnými lidmi mohl vzniknout jistý vztah, který se prvně naplnil v podobě Mikaelova staršího bratra Bårda a později i v Mikaelovi samotném.

Mikael by lhal, kdyby řekl, že neměl hezké dětství. Každý z rodičů jej vedl podle svých ideálů, Bjorn do něj vštěpoval lásku k vlasti a naopak odpor k Dánům, uvědomění, co všechno jim vzali a jak hluboko se kvůli nim propadli, což v budoucnu silně ovlivnilo jeho nacionalistické cítění, a matka zas vše, co považovala v životě za důležité – věrnost, čest, hrdost. Oběma rodičům byly však jasné dvě věci – že Mikael díky poměrům a diskriminaci norských rodin nemůže v jejich domovině získat vhodné vzdělání a že jediná kariéra, která pro něj přicházela v úvahu, byla – z části i na přání otce – ta vojenská vzhledem k tomu, že Bård měl převzít rodinní sídlo i území. Clarisse tedy využila všech svých konexí, aby Mikaelovi dala tu nejlepší možnou příležitost v životě - pomocí vzdělání dosáhnout na důstojnické prýmky, což by se mu v případě toho, že by zůstal v domovině, nepovedlo. Už jen proto, že Norsko nemělo žádnou vlastní armádu.

Tato možnost se naskytla v podobě manželství Francise II. de Vaudémont a Christine de Salm a jejich dětí, velmi vzdálených příbuzných Clarisse, avšak ochotných natolik, aby se malého světlovlasého modrookého chlapce ujali a vzdělávali jej po boku Henriho, nejstaršího syna. Do Francie přišel tedy roku 1607 a ihned se zařadil do zdejší společnosti. Nikdy zcela nepochopil, proč přesně rodina souhlasila, že se ho ujme, ačkoli Bjorn ani Clarisse neváhali zaplatit jakýkoliv příspěvek do domácnosti. Popravdě se po tom však ani příliš nepídil. Vzhledem k tomu, že v Norsku bylo jeho vzdělání značně omezené, začal se spolu s Henrim účastnit veškeré výuky od úplných základů včetně dějepravy a zeměpisu a navíc sám poznával taje vojenských tažení a strategií, jimiž se připravoval na vlastní budoucí kariéru. Jeho nová francouzská rodina se mu v mnohém stala bližší než jeho původní, pravá. S malým Henrim, kterého brzy začal vnímat jako takřka mladšího bratra, si rozuměl více než s tím vlastním. Podobně to brzo začal cítit i s mladšími sourozenci, Charlesem i Henriette, stejně jako Nicolasem, který se narodil dva roky po jeho příjezdu. Budoucím vévodům de Lorraine byl vděčný za to, jakou možnost mu dali a stejně tak i za to, že sice stále viděli velký rozdíl mezi vlastními dětmi a Norem na výchovu, ale vždy k němu byli slušní, jednali s ním dobře a rozumně a nebránili svým dětem v tom, že s ním trávili volný čas, aby na ně náhodou neměl negativní vliv. Neexistoval důvod – protože neměl. Vážil si každého laskavého gesta z jejich strany, což je možná důvod, proč k nim tolik přimknul. A navíc, ve výsledku strávil ve Francii daleko více času než ve své domovině se svou skutečnou rodinou, potřeboval si tedy k někomu vybudovat důvěru, na které by stavil. Snažil se však nezapomínat na to, kým je nebo odkud pochází – ani na ideály, co do něj byly vštěpovány.

Jeho rodinná idylka byla ale narušena v jeho 14 letech, roku 1611, kdy se objevil dopis od otce, dle kterého se měl vrátit domů, aby narukoval do dánské armády, protože Dánové mobilizovali síly kvůli nově vznikajícímu konfliktu se Švédskem. Na něčem takovém by normálně jeho otci nezáleželo, avšak za okolností, že se do jisté míry týkal i norskému území, které začalo Švédsko okupovat, urychleně změnil názor a došel k závěru, že syn získá alespoň první bojové zkušenosti. Pryč byl dva roky, kdy poznal pachuť krve i pravý obraz války, přestože Dánsko porazilo Švédy poměrně snadno. Z kluka, dítěte, co bylo z války vyplašené a mělo chuť se skrčit do klubíčka, se přes dva roky stal předčasně vyspělý muž, co si sice vybudoval pud sebezáchovy a přežití, ale na druhou stranu se díky diskriminaci Norů v Dánské armádě ještě více posílily jeho nacionalistické myšlenky, které se během pobytu ve Francii vytratily.

Návrat zpět ke své náhradní rodině byl hořkosladký. Hned na začátku války se dozvěděl, že jeho přítel Henri zemřel, a on nejspíš nikdy nepřestal litovat, že s ním poslední týdny a dny nebyl. Na druhou stranu se krátce před jeho příjezdem narodila malá holčička, Christelle Rosella, která se stala miláčkem rodiny – a tedy i miláčkem jeho stejně jako mladší sestrou. Ve Francii pobýval dalších šest let, během kterých se jeho vzdělání stalo ještě intenzivnější. V rodině se objevila nová dcera, nelegitimní Marquerite, proti které sám o obě nic neměl, ale jeho malá sestřička to sledovala s nelibostí – zejména kvůli Nicolasovi. Samotného ho překvapilo, že se ve výsledku postavil hlavně na její stranu, snad protože věděl, jak moc lpí na bratrovi, který si našel v Marque… bůh ví co, a jak se nejspíš musí díky příchodu zrzky do rodiny cítit. Důležité však je, že výsledku byl však ochoten podpořit Christelle v jejích dětských intrikánských hrách, co byly ale mnohem vyspělejší, než by naznačoval její věk. Jejich vyvrcholení se už nedočkal – rozhodně ne při plné účasti – neboť ve svých 22 letech se souhlasem otce nastoupil na vojenskou akademii v Kodani, což byla škola nutná pro získání důstojnického titulu, ačkoliv se zde díky svým myšlenkám a názorům ohledně rozdělení dánsko-norské unie málem zařadil mezi odpadlíky. Situace se ale nakonec obrátila v jeho prospěch a on mohl ve studiu pokračovat. Mezi studiem často navštěvoval Francii, například k příležitosti sňatku Charlese a Henriette anebo pohřbu Christine, a o něco méně Norsko, tentokrát třebas kvůli pohřbu jeho vlastního otce, kdy se na něj Bård neustále díval s podezřením, jestli mu náhodou nepřijel sebrat rodinné panství. Mikael měl však poněkud jiné ambice. V Kodani také zůstal po svém dostudování na místní posádce v hodnosti seržanta, později praporečníka, až do zapojení Dánska do třicetileté války.

Na konci roku 1625 vytáhl dánská král Kristián IV. do války proti sílícím katolíkům Svaté říše římské. Dánové si sice dokázali probojovat cestu přes Slezko a Moravu až do Uher, ale tehdy se do války zapojil i Albrecht z Valdštejna, díky kterému se začaly objevovat první porážky, které srazily Dány na kolena a donutily je se stáhnout. Bitva u Desavy a bitva u Lutteru jen v krátkém časovém rozestupu zpečetili osud dánské výpravy, ale také zajistily Mikaelovi postup v žebříčku vzhledem za prokázané schopnosti, kdy byl povýšen na poručíka. V průběhu války byl také po vzniku oficiální norské armády roku 1628 zařazen do příslušného Bergenhusiského regimentu, kam spadalo území jeho panství a zde získal hodnost kapitána.

Sic válka skončila drtivou porážkou, Mikael na ní jen vyhrál, ač v aktuální době platí za poněkud kontroverzní postavu díky svému postoji k dánskému králi a snu o Norsku, které stojí samostatně. Během roku po uzavření lübeckého míru se neustále pohyboval mezi Francií a Norskem z různých důvodů, mezi něž patřila například i svatba Christelle, které se účastnil a kde také naposled viděl svou druhou rodinu – tedy alespoň to, co z ní zbylo. A nyní se vrací zpátky do Paříže, nikoliv z pověření Dánska, ale z pověření svého přesvědčení a přesvědčení svých krajanů – tedy touhou vybudovat si pomalu na francouzském dvoře spojence, kteří by jednou mohli podpořit převrat a revoluci, co by vedla k samostatnému norskému království.

Mikael prošel důstojnickou akademií, ale také válkou, kde bojoval jako každý jiný řadový a lehce postradatelný muž. K tomu všemu se navíc přidala také jeho vlastní dřina a snaha, když se zrovna nacházel mimo posádku - nebo do armády ještě vůbec nenastoupil. Není tedy divu, že skvěle ovládá jak boj s chladnými, tak též s planými zbraněmi, které mu však přece jen sedí lépe. Mušku má přesnou a obvykle zasáhne i poměrně velké vzdálenosti. Je to jen otázka cviku, aby se člověk naučil rozeznávat i ty nejjemnějších záchvěvy a náznaky. Je též skvělý jezdec na koni.

Jako vrchní taktik ve skutečné bitvě by sice fungovat nemohl, takovou mysl, aby se rovnala největším kapacitám této doby a dokázala vymyslet něco nového, revolučního, nemá, na druhou stranu tohle dohání znalostmi taktik, kterými se zapsali ti největší vojevůdci.