obrázek
obrázek obrázek obrázek obrázek

neděle 12. července 2015

Finnegan Tolbert

Finn by mohl těžko platit za splněné dívčí sny. Ideálního muže, rytíře na bílém koni, co se objeví, jakmile bude nejhůř, aby mohla být svatba, tucet dětí a šťastný život až do smrti. Která by po jeho boku naopak přišla asi docela brzo. Ne, idolem pro dobývání dívčích srdcí rozhodně nikdy nebyl, maximálně do první – a té nejdůležitější – noci. A pokud bychom jeho jméno hledaly u určitých slov ve slovníku? Nebyl by to gentleman, romantik či něžný. Spíše sobec, lhář a krutý.

Láska. Věrnost. Oddanost. Slova, co mu moc neříkají, zná jen jejich význam. Ale jako pocit, jako to, co se uhnízdí v srdci a nepustí, stejně jako respekt a obdiv? Ne. U Finna ne. Za celý život měl rád jen dva lidi, za celý život byl ochoten položit život nebo jen hýbnout prstem pro pomoc dvěma lidem – sobě a jeho matce. Vzhledem k tomu, že jeho matka zemřela… se tenhle počet ještě více redukuje jen a jen na něj. Finn je dokonalým příkladem sobce. Neudělá nic, co by jemu samotnému nepomohlo. Co by jeho samotného netěšilo, nebavilo. Z čeho by sám něco neměl. Je kariérista, materialista a jednoduše… všechno, na co si vzpomenete. Nebojí se jít přes mrtvoly a navíc jich za sebou pár nechat. Nezáleží mu na nich. Hlavně, že se má on dobře.

Nemá problém plnit rozkazy, ale s respektem a uznáním? To už je horší. Prakticky… ho necítí. Ne ke svým nadřízeným a popravdě, ani ke královskému páru, což se mu daří zamlčovat a nerozvádět to. Neslouží jim, slouží žoldu, který je však v kardinálově gardě tak dobrý, že ho sotva někdo přeplatí. Ale pokud? Přeběhl by, neměl by problém. Některé rozkazy plní bez remcání, ale musí se mu líbit. Pokud nesouhlasí? Nebojí se tenhle nesouhlas vyjádřit, vzepřít se velení. Bez ohledu na trest, bez ohledu na následky. Však i díky tomu má na zádech jizvy od ran bičem, které si ještě za dob působením v královské armádě touhle neposlušností přivodil. A poučil se? Ne. Na to je příliš impulzivní a příliš náladový bez naděje, že by své jednání ovládnul.

Lži, polopravdy, cokoliv se mu hodí do krámu. Bez mrknutí oka, bez zaváhání. Ani jediná změna ve výrazu tváře, kde se obvykle nachází malý úsměv, provokativně zvednutý koutek, jako by věděl víc než všichni ostatní. Šedé oči vesele jiskří, ale je v nich tak akorát podlost, chlad, nebezpečný a smrtící chlad, který se překonává jen velice těžko.

Nevyhledává utrpení druhých, nehlásí se do popravčích čet a neměl nikdy nepotřebu hnát se do vyslýchání pomocí mučících nástrojů, ale ublížit? To mu nedělá problém. Zvláště tehdy, pokud je na dotyčného naštvaný. Tehdy si to užije. Tehdy mu nedělá problém bolest prodlužovat. Stejně tak zabíjet. Bez řečí vykoná špinavou práci, co mu zadají, nemá z ní strach jak někteří. O svou duši. Vždyť jeho patronkou je Smrt sama. Jedná bez svědomí, bez výčitek. Vše, co udělat chtěl, to udělal. Výmluvy tedy nejsou žádné, protože si je každého kroku vědom a milerád to přizná.

Přesto, za každým podobným jednáním se něco skrývá. Něco, co jej takhle vyformovalo. U něj? Nepřijetí ze strany otce, nejdůležitějšího mužského článku, co ho měl kdy vychovávat. Fakt, že nebyl u matky, když zemřela, ba dokonce několik dní předtím. Jsou věci, které se nevědomky snaží odčinit. A které ho v hloubi duše mrzí a mrzet budou. Pro které bude hledat odpuštění. Marně, protože to mu nikdo nedá. Obvykle si kolem sebe totiž dokáže udržet jen ty, co jsou jako on a těm? Těm je odpuštění jedno. A každý jiný… má dost rozumu na to, aby se nesnažil prvně prokousat tou náladovou a sobeckou slupkou.
Anglické jméno, ale dokonalá francouzština bez cizího přízvuku? Zdá se to zarážející, nepřirozené? To proto, že Finn je Francouzem, ale ve Francii se nenarodil. Stejně jako není synem svého otce  - tedy toho, kterého tak celý dětský život oslovoval.

Jeho rodištěm je severní Anglie. Narodil se zde do rodiny vojáka Josepha Delaneyho jakožto dlouho očekávaný syn. Otec si ho však příliš neužil – stačila jedna žoldnéřská výprava sotva krátce po jeho narození, aby padl v bitvě a nechal za sebou tak malého sirotka a uplakanou vdovu, která netušila, kam se vrtnout. Jediné štěstí měla v podpoře rodiny, která jí posílala každoměsíční rentu, ačkoliv i tak se s malým synkem musela uskromnit a hned, jak to bylo možné, začít pracovat. Prvně jako kojná a později díky tomu, že žili poblíž doků, na trhu s rybami, kde se snažila zákazníky přesvědčit, že jejich ryby jsou skutečně ty nejlepší a nejčerstvější. Syna musela brávat sebou, byl příliš malý, aby byl sám. Jen sem tam se o něj postarala paní odvedle, co měla sama malé dítě. Člověk by řekl, že v tahle raném věku to ještě poznamenání nezanechá, ale ve skutečnosti? Tohle bude nejspíš důvod, proč se ošklíbá nad rybami. V dětství si jejich pachu užil dost na to, aby je nyní nemohl ani cítit a jedl je leda z nutnosti.

Vdova byla však mladá a vesměs půvabná. Světlé vlasy, světlé oči, štíhlá s jemnými rysy. Dost hezká na to, aby se jí chytl na udičku i někdo jiný, než mořské tresky nebo říční pstruzi. Francois Tolbert, ctihodný obchodník s kořením, co bylo vezeno až z daleké Indie. Postarší muž, však stále při chuti, který si hledal ženu, až ji nakonec našel při jedné z jeho cest téměř na návratu. A zpět do Francie s ním jela už nová snoubenka i s malým synem, co byl přijatelným, avšak otravným bonusem k jejich sňatku. Otcovská láska? Ta mu nic neříká. Protože tu poslední poznal tehdy, když mu bylo pár dní. Od tří let, kdy se jeho matka vzala, mezi ním a otcem probíhala tichá válka, kdy se navzájem nesnášeli, ale trpěli kvůli ženě, kterou oba dva milovali. Jedinou výhodu mělo jeho brzké přestěhování – tu, že začal francouzštinu brát téměř jako mateřštinu a naučil se jí už jako malý včetně přízvuku, takže jeho britský původ? Sotva na něm najdete. Co si však přivezl z domoviny, to byla jeho víra. Stejně jako matka i on věřil na Věčné, kteří se začali na severu země rozmáhat. Jako malý to přirozeně nevnímal, ale místo katolictví do něj matka po večerech vtloukala legendy o sedmi sourozencích, o Věčných. Jejich tajemství, o kterém nevěděl ani Francoise. Kdo ví, co by jinak dělal – možná je rovnou vyhodil, protože takové kacířství pod jeho střechou? Nikdy.

Finn se vychovával sám. Bez pevné ruky otce jen s laskavým pohlazením od matky, přestože zoufale potřeboval to první. Roky plynuly, malý hodný chlapec se měnil. Brzo začínal upadat do problémů. Vyvolával spory, potyčky. Odnesl si pár menších krádeží. Rval se, později se bil. Boji ho nikdo neučil, měl jen přirozenou dravost a odhodlání protivníka položit, nenechat se ponížit, ačkoliv brzo přišel na to, že pokud chce někoho vyfackovat rukavicí, měl by si za zbraň zvolit tu střelnou. Neměl svědomí, necítil lítost. Jen jednou… Jednou, když se vrátil domů po nějaké době, po té, co se toulal Paříží, pil, provokoval, bavil se. Přišel domů a našel jej ověnčený do černé. Protože dvě noci předtím jeho matka zemřela, náhle a nečekaně, ač si pár měsíců stěžovala na bolesti, které neustávaly. Tehdy ho poprvé přepadly výčitky, tehdy poprvé litoval, že odešel. Ale ne dlouho. Nikdy ne dlouho. Život je moc krátký na smutek.

Jeho otec byl však jiného názoru. Syn truchlil málo a moc brzo se vrátil k předchozímu životu, bohémskému a bláznivému, kdy zkusil snad všechno. Nebavilo ho jej život, nebavilo ho jej trpět, protože jediný důvod odešel. Donutil ho, aby naverboval do armády. A neuvědomil si, jakou službu mu tím prokázal. Zde se Finn dostal do svého živlu. Dělal to, co znal – bojoval. A potloukal se, protože kumpáni ve zbrani nebyli jiní. I přes svou povahu si mezi svými našel přátele, mnohdy na vyšších místech, kterým se líbila jeho schopnost bez remcání splnit sebešpinavější rozkaz, ač měl lehký problém s posloucháním. Až ho nakonec tyhle známosti dovedli ke kardinálovi. Když ho Francoise posílal do armády, nikdy si neuvědomil, kam až by to mohl dotáhnout. Do Červené gardy. A co více, do hodnosti poddůstojníka. Protože takoví jako on, bez svědomí s věčným úsměvem na rtech, co značí jistou krutost, se kardinálovi vždy hodí do krámu.
Jak šerm pokulhává a skládá se vesměs jen z toho, co se naučil sám, je výtečný střelec z jakékoliv palné zbraně, že mnohdy funguje jako krytí z dálky. Také si většinu špinavých záležitostí řeší pomocí muškety či arkebuzy. A ve rvačce? To by obstál také, protože tady technika za účel dostat protivníka na zem jednoduše stačí. K tomu mu dopomáhá přirozená mrštnost a rychlost.

Co je však jeho slabinou, to je čtení a psaní. Trochu zanedbané v dětských letech a nyní se to špatně dohání. Čte pomalu a jeho škrabopis? Alespoň má jistotu, že se vyhne papírování.